I já s Vítkem jsme se těšili, až se konečně dozvíme co nosím v bříšku. Měli jsme totiž každý jiný názor. Já si přála, aby to byla holčička, a Vítek si samozřejmě jako skoro každý chlap přál chlapečka. Těšil se, jak bude s klukem řádit na malé motorce, jak spolu budou jezdit na ryby a jak ho naučí všechno co umí on. Na druhou stranu jsem tu zase byla já, která tak toužila po holčičce. Culíčky, panenky, šatičky a všechno rozmazlování co k tomu patří. A tak jsme se skoro každý den škádlili a každý z nás tvrdil, něco jiného. Pak ale konečně nastal den D. Vítek ráno odjel do práce a já zůstala doma sama. Už jsem nemohla dál spát. Vůbec se mi nechtělo. V hlavě se mi honily všemožné varianty, že nám můžou říct i něco špatného, že se našla nějaká vada, nějaký problém a tak jsem zcela přehodnotila svoji situaci. Je mi jedno co to bude, hlavně ať je miminko zdravé.

Konečně se na hodinách objevila  ručička na půl 9 a já mohla vyrazil na autobus. Namrzlé silnice a zasypaný chodník sněhem mi příliš  nepomohl, abych mohla jít zasněná do svých snů a tak jsem se musela trochu vzpamatovat. Asi dvakrát mi skoro podjely nohy, ale úspěšně jsem dorazila na zastávku. 5 minut nic. 10 minut nic. Samozřejmě, autobus má zase zpoždění. Po 12 minutách čekání ale konečně přijel. Protivný holohlavý řidič mi prodal jízdenku a já konečně mohla sednout a začít zase snít. Po 20 minutách jízdy, mě ale opět někdo vyrušil. Pán, který nastupoval u ČKD byl pravděpodobně značně v podnapilém stavu, asi měl radost že mu skončila směna, tak to šel zapít. Nejprve mě přes noc bouchl ten strašný smrad, kterým smrdí většina důchodců a starých lidí. Po 2 sekundách jsem ale ucítila jiný smrad. Ten alkoholový. Pán chvílí vrávoral nad mým sedadlem a pak se autobus rozjel. Pán se samozřejmě ihned sunul k zemi. K zemi vlastně ne. Jak se snažil sednout na sedadlo vedle mě, tak mu to nevyšlo a celou vahou spadl přímo na mě. Po nějaké době se konečně zvedl a bez omluvy se usadil. A tak jsem se zbytek cesty dusila jeho výpary. Konečně jsem byla v Blansku. Cestování autobusem mě vážně jednou zabije. Zamířila jsem ke stánku, kde jsme měli sraz s Vítkem. Po pár minutách přijel a mohli jsme vyrazit konečně směr Brno.

Začínala jsem mít čím dál tím větší strach. Pořád jen nějaký strach. Naše maminky, babičky, prababičky na taková vyšetření vůbec nechodily a aspoň pořád nemusely mít takové nervy, co jim kde řeknou. Dopadající vločky usedaly na čelní sklo a ihned se zase rozpouštěly. Troubící auta, která se neustále jen předjíždějí, naštvaní spěchající řidiči, to vše bylo jako za sklem a vůbec jsem to nevnímala. Konečně jsme dojeli do Brna a zaparkovali v obchodním domě Vaňkovka kde jsme si koupili lístky na tramvaj a šli jsme na ni čekat na zastávku. Tramvaj číslo 13 přijela asi po 3 minutách. Nedalo se do ní ani nastoupit jak byla plná. Protože jsme malá, tak jsem skoro ani nedosáhla na madla a tak jsem tak vrávorala v úzké uličce mezi sedícími lidmi. Po několika zastávkách a na informační tabuli objevila ulice Grohova a mohli jsme konečně vystoupit.

 Vítek si dal na uklidnění ještě poslední cigaretu a šli jsme dovnitř. Úplně narvaná čekárna nás překvapila. Když jsme tu byli naposledy, skoro nikdo tady nebyl. Přistoupila jsem blíže k paní, která sedí na recepci. Bylo teprve půl 11 a my byli objednáni až na 12:10. A tak jsme dlouhé minuty seděli na kožených sedačkách a pokukovali po ostatních těhotných maminách. Pak se přiřítila protivná paní doktorka, která se rázem proměnila v milou a poprosila přítomné pány o pomoc. Odnosit od výtahu nějaký nábytek. Jeden pán odmítl, jeden šel a ten můj byl zrovna na záchodě. Tak jsem to paní doktorce oznámila a tak na Vítka počkali. Každý odnesl 2 těžké krabice s nábytkem a paní doktorka nám slíbila zdarma krásné fotečky miminek.

Po více jak dvou hodinách jsme se konečně dostali na řadu. Vstoupili do tmavé místnosti s velikou obrazovkou připevněnou na stropě. Tu už jsme zažili na první vyšetření ve 12 týdnu těhotenství. Příjemná sestřička mě požádala aby se lehla na lehátko a Vítka aby se usadil vedle mě. Kalhoty jsem si sundala do půlky stehen a vyhrnula halenku. Najednou vstoupil pan doktor. Zkontroloval jestli sedí údaje v počítači s mým jménem a usedl vedle mě k ultrazvuku. Chytili jsme se s Vítkem za ruku a mě začalo srdce tlouct ještě více než předtím. Na břichu jsme jsem ucítila studený gel a posléze ultrazvuk. Pak doktor mi chvíli jezdil po břiše a najednou zastavil na pravé straně a řekl ,,No tak.“ V tu chvíli by jste se mě krve nedořezali.

Mám pocit že se moje rozbušené srdce zastavilo. Pak doktor vše ale uvedl na pravou míru. Našel miminko, ale asi se mu ježdění ultrazvukem po bříšku moc nelíbilo a tak začalo strkat ručičky před obličej. V tu chvíli jsme ho uviděli. Chudé ručičky se chytaly za obličejíček, na nos, nebo jen tak je miminko natahovalo před sebe. Pan doktor ultrazvukem popojel a před námi se otevřel krásný obrázek na kterém byl vidět každý obratel, každé žebro, ručičky,  nožičky i hlavička. Miminko od poslední ultrazvuku hodně poporostlo. Už byl vidět skoro hotový človíček který nám mává malinkýma ručičkama. Na obou ručičkách jsme všichni společně spočítali všechny prstíky a poté pan doktor najel na hlavičku a začal nám ukazovat mozek miminka. I ten byl naprosto v pořádku. A přišlo na řadu srdíčko. Mělo všechno co má mít. 4 komory. Na ultrazvuku se nádherně červeno – modře zobrazila krev jak prochází srdíčkem a pak jsme uslyšeli jeho tlukot. Nádherné bušení, rychlejší než má dospělé srdce. Byl to tak nádherný pocit slyšet tlouct srdce nového malého človíčka, který co nevidět přijde na svět a bude nám dělat obrovskou radost. V tu chvíli mi do očí vhrkly slzy a už se kutálely po mém obličeji.

 Celý obraz se mi rozmazal a tak jsem se musela co nejrychleji uklidnit abych toho viděla co nejvíc. Pan doktor pochválil jak krásně miminku srdíčko tluče, že tam není žádný šelest a je v pořádku a tak jsme se přesunuli dál. K žaludku, střevům, dolním nožičkám a obličejíčku. Pak pan doktor něco přepnul a my uviděli naše miminko úplně jinak, než doposud. Vypadalo to, jako by jsme se ocitli uvnitř břicha asi na 5 centimetrů od miminka a dívali se mu do tváře. Mělo zavřená očička, podloženou hlavičku svou ručičkou a pravděpodobně odpočívalo. Jako kdyby nás zbystřilo že se na něj díváme, tak sebou začalo šít a znovu si strkalo ručičky před obličejíček. Pochvíli se ale uklidnilo a my mohli znovu začít zkoumat jeho malinký obličejíček, který už vypadal opravdu jako narozeného miminka. Uviděla jsem i svůj nos. Akorát v malém provedení. Malinký nosánek, který má malinko špičku zvednutou nahoru a v tu chvíli jsem se rozbrečela znovu. Tohle na těhotenství opravu nemám ráda. Hormony. Úplně se mi bouří a když začnu brečet, neumím to zastavit.

 Pan doktor vše ještě jednou zkontroloval a pak se zeptal. ,,Chcete ode mě vědět ještě něco?‘‘ A tak jsem ihned vyhrkla, že by jsme rádi věděli jestli to bude holčička nebo chlapeček. A pan doktor souhlasil. S Vítkem jsme se chytili za ruku ještě pevněji než dosud a čekali na ortel. Po pár sekundách pan doktor zastavil obrazovku na jednom místě ,,Vy to asi nepoznáte ale já jasně vidím pohlaví miminka. Holčičky jsou jemnější po mamince, jsou roztomilejší a vám se povedla holčička.“

Byl to nejkrásnější okamžik v mém životě. V té chvíli jsme se rozbrečela už na plno. Pan doktor nám pogratuloval a odešel do vedlejší místnosti. Já nebyla ani schopná se utřít. Třásla se mi ruka do které mi sestřička podala 3 nádherné fotky naší malé holčičky. Moc jsme poděkovali a vyšli z ordinace. Já se musela odebrat hned na záchod a 2 minuty si tam chvíli poplakat a uklidnit se. Až jsme si myslela že je to v pořádku, vyšla jsem na chodbu za Vítkem a sotva ho uviděla, začala znovu brečet. Vím že chtěl kluka, ale tvářil se, že je to přece jedno co to bude, hlavně když je miminko zdravé. Ano to je pravda, ale mě se splnil můj sen. Byla jsem ráda že to bere takhle. Přezuli jsme se zpátky do našich bot, poděkovali a odešli. Vítek si dal na uklidnění další cigaretu a šli jsme na šalinu. Byla a jsem neskutečně šťastná…..Sen se mi splnil a nám se narodí malinká Vaneska Resová.